Poklad v lese

Jako další cíl v rámci Projektu0 jsme dostali tip od Marušky na "nádhernou" lesní černou skládku. V trnech se tu možná skrýval pohled na průřez jedné situace člověka, který asi zůstal na nějaké slávě poslední a zůstala na něm nemile vysoká útrata...

Zaplatil, však ve vzteku sebral celý slavnostní stan, všechny boty v šatně a pár hrnců v kuchyni, posilněn adrenalinem a "spravedlivým" hněvem poškodil polystyrenové zateplení a z mrazáku na chodbě vybral všechny polotovary servírující se jako "babiččina kuchyně". Všechno vhodil do kufru svého kombíka a "řekněme: kvapem" vyrazil směrem domů se vyklidnit.

Co však čekal? Doufal v "dobrý" konec? To bychom nesměli být na Zemi, kde se situace mají ve zvyku rády vyhrocovat, často až po samotný okraj veškerých možností, hlavně těch našich vlastních…

Jak si tak jede po lese, zaslepen hněvem na všechny, co je ten večer nedobrovolně hostil, přehlédl ostrý kámen u cesty a aby toho nebylo málo, prorazil levou přední pneu. Lesem se prohnal krátký, ale mocný řev. Tam i zpět…

Přes tyčky od stanu, boty a rozmrzající guláše se prohrabal až k totálně zpuchřelé rezervě. "No to snad není možný!" Řev... "Já tady nezůstanu!"

Dojel s prázdnou pneu, potlučeným diskem a šrámem na duši... Usínal s přáním se probudit...

Probudil se, samozřejmě, ale sen to nebyl... Shrbil záda, vyndal zimáky a trpělivě přezouval. Celou dobu přemýšlel, co udělal špatně, čím si to zasloužil? Bože, to bylo lítosti, následné nasranosti a chuti po pomstě…

Když měl hotovo, umyl si ruce solvinou a v klidu naložil píchlé pneu přímo na, teď již rozehřátý, polotovar guláše, který se jako naschvál okamžitě protrhl a vytekl na celý kobereček v kufru.

Nehnul ani brvou, byla to však poslední kapka.

Zabouchl všechny dveře, dojel k onomu ostrému kameni v lese, nasadil si rukavice a vší silou, vším vztekem a s divým řehtáním naházel všechny ty věci z kufru co nejdál do toho pichlavého trní, kopřiv, ostružiní a borůvčí u cesty. „To by bylo. A na další akci už mě neuviděj... A basta!“

Co bylo dál, už nikdo neví... Taky nikdo neví, kdo to tenkrát byl... Jen on sám...

------

26.5.2016 Díky Projektu0 celý příběh dobře skončil odpuštěn a roztříděn v místním sběrném dvoře, kterému tímto děkujeme! Ve třech lidech to byla aktivita s mačetou cca na hodinku a následná vyhlídková jízda na naplněných traktůrcích byla pro nás sladkou odměnou... Michal, Jan a Jakub. Ráj 335 63

------

Pokud znáte nějaký podobný příběh, či pouze jeho následky, pomozte, nebo dejte vědět! Budoucnost totiž není ani černá, ani růžová. Je nádherně zelená!